Pohledy z Provence

Můj drahý básníku, vždycky se jde dál a pořád se něco opouští. Jsme něčím pořád opuštěni, čas plyne jako proud, čas vane jako vítr a člověk se marně pokouší něco mu vzít, něco si přisvojit, aby to už vždycky bylo na dosah, třeba vadnoucí, třeba už povadlé, a přece – aspoň pro někoho – ještě plné krve, vůní, větru nebo žalu.

A proto vyvolení píšní básně.

A proto ostatní ryjí svá jména do zřícenin, odvážejí si mušle z mořských břehů a ukrývají květy na dně zásuvek a mezi listy knih. Jako já tu malou červenou růži z Vaší zahrady